Baalbek – chrámové město zalité sluncem

Sluneční paprsky mne hřejí na tváři. Otevírám oči a sleduji, jak dopadají pod moje nohy na žlutohnědé trosky Jupiterova chrámu. Nejstaršího chrámu, do kterého jsem kdy vkročila v jednom z nejstarších středomořských měst – Baalbek.

V tomto období, kdy je náš svobodný pohyb a možnost vycestovat omezená, je nejisté, jak bude vypadat naše letní dovolená. Většina z nás se vrací do minulosti a prochází fotky z dob, kdy cestování bylo samozřejmostí. Neubránila jsem se lehké nostalgii a při procházení vlastních cestovních artefaktů jsem zavzpomínala na jednu z nejzajímavějších a turisticky podceňovaných zemí, kterou jsem navštívila. Pojďte se se mnou vypravit na cestu po Libanonu z bezpečné vzdálenosti vašeho domova.
Baalbek

Mohlo by vás zajímat

Česká Republika: Skryté poklady, které možná neznáte

Cestování v době Covidu-19

Byblos a Tripoli – cesta na sever

Město se nachází na východě země a představuje jedno z nejstarších měst. Z dálky nás srdce města vítá žlutými sloupy – pozůstatky kolosálních řecko-římských chrámů. Zamířili jsme do muzea. Silné stěny a tmavá atmosféra poskytovaly očekávané útočiště před rozžhaveným sluncem a všudypřítomným horkem. Muzeum nabízelo pohled na mnoho historických artefaktů a fotografie zachycující historii Baalbeku.
Při východu z muzea nás oslepilo slunce. Rychle jsem zamžourala, aby moje oči opět přivykly jasnému světlu. Obklopuje mne zlatožlutá barva. Pozůstatky Jupiterova chrámu se rozkládají kolem nás.

Zlatohnědé kvádry odrážejí sluneční paprsky a vše vypadá jako zalité zlatem. Kolem dokola se tyčí zbytky sloupoví, v jehož prostředku se dochovala svatyně. Můj zvídavý a dobrodružný duch mi nedal pokoj a pracně jsem se vyškrábala na pozůstatky svatyně. Chvíli se mi z té výšky motala hlava, ale jakmile jsem svůj pohled upřela do dálky, vše se srovnalo. Zavírám oči a nechávám se ovívat jemným větrem, zatímco sluneční paprsky mne hřejí na tváři.

Otevírám oči a sleduji, jak dopadají pod moje nohy na žlutohnědé trosky Jupiterova chrámu. Nejstaršího chrámu, do kterého jsem, kdy vkročila v jednom z nejstarších středomořských měst. Naproti mně se rozpíná široké schodiště. Za posledním schodem se nachází plošina, na níž se kdysi rozkládal sluneční chrám. Nejvíce pozoruhodný se nám však jeví Bakchův chrám, nejen proto, že je ze všech chrámů nejzachovalejší, ale i pro jeho pozoruhodné zbarvení. Jestliže je zbytek komplexu zalitý zlatem, pak je Bakchův chrám zalitý mědí, která do scenérie přináší příjemný hřejivý pocit.
V Libanonu nefunguje žádná železniční přeprava a autobusová doprava je španělskou vesnicí i pro místní.

Po celou dobu naší výpravy používáme vypůjčené auto. Cesta z Tripoli do Baalbeku nám zabrala zhruba čtyři hodiny. Projížděli jsme křesťanskými i muslimskými vesničkami, které, ačkoli ležely hned vedle sebe, působily každá úplně jiným dojmem. Pro Evropana nezapomenutelný a zcela neobvyklý zážitek, stejně jako podivné dopravní prostředky, které jsme po cestě míjeli. Během cesty jsme pokořili tamní pohoří, kde jsme překonali nadmořskou výšku odhadem 2500 metrů nad mořem. Zastavujeme na krátký výšlap na vrchol jedné z hor pnoucí se nad cedrovým lesem. Dechberoucí výhled na hnědé skály, rozprostírající se široko daleko a zelený pruh úrodné země, údolí, kterým jsme ještě před chvilkou projížděli, pod našima nohama. Špičky kostelů a mešit vypadají jako malé jehelníčky, a za nimi v dálce prosvítá pruh modrého moře.

Baalbek opouštíme v dobré náladě, nasáklí duchem antiky a plni obdivu. Pořád mě dokáže udivit, jak v té době byli lidé schopni postavit něco tak obrovského a nádherného. Něco, co přežilo zemětřesení, mory a války. Něco, co tu po nich zůstalo tisíce let, a ještě tisíce let zůstane.